But each one of us is guilty insofar as he remained inactive. The guilt of passivity is different. Impotence excuses; no moral law demands a spectacular death. Plato already deemed it a matter of course to go into hiding in desperate times of calamity, and to survive. But passivity knows itself morally guilty of every failure, every neglect to act whenever possible, to shield the imperiled, to relieve wrong, to countervail. Impotent submission always left a margin of activity which, though not without risk, could still be cautiously effective. Its anxious omission weighs upon the individual as moral guilt. Blindness for the misfortune of others, lack of imagination of the heart, inner differences toward the witnessed evil — that is moral guilt.

Every truth that we may think complete will prove itself untruth at the moment of shipwreck.

Avšak každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Vina pasivity je jiná. Bezmocnost omlouvá, neúčinná smrt se morálně nepožaduje. Už Platon pokládal za samozřejmé, že je třeba skrýt se ve zlých dobách a beznadějných poměrech a zůstat naživu. Ale pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. V bezmocném podrobení zůstávalo vždy volné pole pro aktivitu, která sice nebyla bez nebezpečí, ale při obezřelosti mohla být účinná. Jednotlivec bude muset uznat, že promeškal-li úzkostlivě tuto příležitost, je morálně vinen.