Advanced Search Filters
Filter search results by source, date, and more with our premium search tools.
“ ”The limits of science have always been the source of bitter disappointment when people expected something from science that it was not able to provide. Take the following examples: a man without faith seeking to find in science a substitute for his faith on which to build his life; a man unsatisfied by philosophy seeking an all-embracing universal truth in science; a spiritually shallow person growing aware of his own futility in the course of engaging in the endless reflections imposed by science. In every one of these cases, science begins as an object of blind idolatry and ends up as an object of hatred and
contempt. Disenchantment inevitably follows upon these and similar misconceptions. One question remains: What value can science possibly have when its limitations have become so painfully clear?
Karl Theodor Jaspers (23 February 1883 – 26 February 1969) was a German psychiatrist and philosopher. Among his most well known contributions is his idea of the Axial Age [Achsenzeit].
Biography information from Wikiquote
Filter search results by source, date, and more with our premium search tools.
... odporovali, i když většinou jen slovy. Jsou to anonymní mučedníci, kteří zmizeli - a z toho je jasně vidět, že účinný odpor nebyl možný. Až do roku 1939 byly přeci koncentrační tábory něčím, co se týkalo jen Němců.
Je v našem lidském založení – aspoň u nás v Evropě je tomu tak -, že jsme na jedné straně citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi lehce vyčítáme druhým. Nechceme si dát příliš ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem. Nic nás obyčejně tak nepopuzuje jako jakýkoli náznak, že se nám dává vina. I ten, kdo je vinen, si to nechce dát říci. A dá-li si říci, nechce si to dát říci od každého. Čím větší je citlivost k výčitkám, tím větší bývá bezohlednost, s níž je člověk s to vyčítat druhým. Svět je až do malých všedních okolností plný obvinění – obvinění druhých, že způsobili nějaké neštěstí -, a tedy plný obětních beránků, kterých je všude našim zlým obviňovacím instinktům zapotřebí.
Ale u toho, kdo je vůči výčitkám popudlivý, může pozoruhodně snadno dojít k náhlému puzení vyznat se ze své viny. Taková vyznání viny - falešná, neboť sama ještě pudová a plná chtivosti – mají tento zjevný rys: protože jsou u téhož člověka živena stejnou vůlí po moci jako jejich opak, pozorujeme, jak si chce ten, kdo se vyznává, dodat hodnoty, jak se chce před druhými vyznamenat. Jeho vyznání viny má donutit i druhé k vyznání. V takovém vyznání je rys agresivity. Moralismus jako projev vůle po moci živí jak popudlivost vůči výčitkám, tak i vyznání vin, živí výčitky druhým i výčitky sobě a způsobuje, že jedno
psychologicky přechází do druhého.
Zabýváme-li se tedy filozoficky otázkami viny, je vždycky prvním požadavkem vnitřně se zabývat sebou samým.
But each one of us is guilty insofar as he remained inactive. The guilt of passivity is different. Impotence excuses; no moral law demands a spectacular death. Plato already deemed it a matter of course to go into hiding in desperate times of calamity, and to survive. But passivity knows itself morally guilty of every failure, every neglect to act whenever possible, to shield the imperiled, to relieve wrong, to countervail. Impotent submission always left a margin of activity which, though not without risk, could still be cautiously effective. Its anxious omission weighs upon the individual as moral guilt. Blindness for the misfortune of others, lack of imagination of the heart, inner differences toward the witnessed evil — that is moral guilt.